Enviromentální žal

V srpnu 2017 jsem si přečetla v příloze deníku Práva rozhovor s profesorkou Hanou Librovou, bioložkou, socioložkou a environmentalistkou*. Zaujal mě, založila jsem si ho, odložila…

Téměř denně se k jeho obsahu musím ale vracet. Denně se totiž setkávám s projevy toho, o čem paní profesorka píše:

Enviromentální žal je odborně popsán, je to psychiatrická diagnóza… […] Zahraniční psychologie a psychiatrie chápe environmentální žal jako skutečnou diagnózu: jako emoční strádání způsobené ztrátou části přírodního světa. […] Například u některých ochránců přírody má podobné příznaky, jako posttraumatická stresová porucha: depresi, těžkou únavu, záchvaty pláče…

Profesorka Librová píše, že tento žal v podstatě zažívá každý, kdo citlivě vnímá, co se děje s přírodou: ubývají a vymírají druhy rostlinné i živočišné říše, svět je ohrožený suchem, znečištěním, „civilizací”.

A že tento druh žalu je zároveň trýznivější než jiné smutky, protože například zániku biologického druhu „na rozdíl od údělu smrtelníků, bylo možné se […] vyhnout, nebo ho aspoň odsunout v čase.“ Bohužel, „většina občanů na tyto projevy pohlíží jako na citovou přepjatost“.

Paní profesorka píše také o tom, jak zaniká „krajina“, jak se např. jižní Morava mění v polopoušť. A jak se lidé čím dál víc uchylují k potlačování svých pocitů znepokojení, jak velmi je ohrožený život na Zemi. Vytěsňují vše, co by vyvolalo úzkost nebo pocity viny. Unikají ke „konzumování“ materiálního i duševního: k práci, k zábavě, k věcem, ke vzrušení…

Ani já – a mnozí mí známí to mají stejně – už nesleduji přírodopisné dokumenty, kde povětšinou figurují zajímavé, krásné, ale ohrožené či vymírající druhy rostlin, ptáků, zvěře, všemožných živočichů – včetně mravenců. Nechci být svědkem úbytku (jejich i našeho) životního prostředí. Tento trend snad můžeme alespoň zbrzdit – přinejmenším tam, kde žijeme…

Úředníci, kterým jde o budování obcí ve smyslu staveb, rekonstrukcí náměstí, komunikací, vytváření parkovišť, supermarketů, velkorysých cyklostezek a jiných urbanistických projektů z asfaltu, betonu a kamení, zdůrazňují své počiny heslem: „Je to pro naše děti.“! A ty, kteří usilují o to, aby projekty víc respektovaly stávající, třeba i staré a „méně vitální“ stromy, viní ze sobectví, že to „těm dětem nepřejí!” Jako by naše děti neměly vyrůstat v krajině se stromy mladými i starými, neměly dýchat kyslík, který produkují hlavně právě ty vzrostlé staré stromy, neměly by si užívat stín pod košatými korunami letitých dřevin.

 

Zaměstnanci a zaměstnankyně úřadu, kteří rozhodují o životním prostředí ve Veselí, zjevně soudí, že stromy jsou estetické a hodnotné jen tehdy, když jsou stejné, rovné, v řadě, stejného věku a jedná se o původní druhy. Co je původní? Prales pravěkých přesliček a kapradin? Budeme žít raději na poušti, než abychom strpěli „nepůvodní” vzrostlé stromy, kterým se lépe daří v měnícím se klimatu?

 

 

D. Švehlíková, spolek Robinia.

*) „environmentální = vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka”

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *